THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vydavatelství Élysion jsem měl vždy spojené s poněkud jinými žánry než je HC, takže mě vydání kotouče ostřílených pěšáků LIKE FOOL hrdě nesoucích již deset let nad hlavou zástavu hard-coru poměrně překvapil. Na novince s názvem „Pusťte nás dál“ skupina slibuje porce našlapané energické hudby, která není ani oldschool, ani se nesnaží stavět na momentální popularitě nu-metalových trendů.
Hned na začátku mě navnadilo poněkud etnické intro, po němž jsem předpokládal nějaké zajímavé genetické experimenty s tvrdým kytarovým fondem a world music. Ničeho takového jsem se však nedočkal. První písnička kolem vás příjemně a svěže prosviští, kytarové masivy rozsekávají úderné bicí se stejnou bravurou jako nejostřejší sekáček teleshopingového vévody Horsta libové maso. Již při druhé se však začíná dostavovat určitý pocit stereotypu, který narůstá až do doby, kdy vás ne příliš humorný hudební vtípek s názvem „Sojka Dvojka“ vytrhne z letargie. Poněkud nudné aranže vás velmi rychle ukolébají a otupí vaše vnímání, takže po krátké chvilce vám myšlenky odlétnou do dáli a hudbu vnímáte pouze jako hlukovou kulisu. Na celém „Pusťte nás dál“ v podstatě neexistují místa, která by signalizovala, že se ve skladbě děje něco důležitého. Nic co byste si neměli nechat ujít. Čestnou výjimkou je devátý track jenž nese jméno „D.M.O“ a poslední věc „Vzpomínky“. Ale i zde si musím odmýšlet atribut, který u hodonínských LIKE FOOL funguje jako obrovský balvan táhnoucí jejich loďku směrem ke dnu. Tím je zpěv. Nemastný, neslaný, unylý a velmi plochý výkon pana zpěváka Jara Němečka postrádá zajímavou barvu, v melodických pasážích působí velmi neuměle a z velké části se skládá z pouhého naléhavého odříkávání hraničícího s křikem. Se zpěvem úzce souvisí i texty, které mi v ledačems připomínají poetiku kapely ŠKWOR. Skupině by rozhodně prospěla výměna na postu zpěváka, mnohokrát jsem si říkal, že kdyby nástroje byly trochu propracovanější a vokál absentoval zcela, vůbec by to nevadilo a výsledný dojem by byl o několik tříd výš. S tak unylým a sterilním arsenálem v hrdle zpěváka mají LIKE FOOL ve svých řadách brzdu, která je o mnoho dále nespustí a je to škoda, neboť instrumentálně se u nich zárodky zajímavých nápadů rozhodně najdou.
V „Pusťte nás dál“ tedy můžete najít hard-core jemně poprášený metalickým prachem a solidními instrumentálními výkony, nicméně na zahraniční matadory metal-core scény tento materiál ani zdaleka nemá. Jak energičností, úderností, tak hlavně rozpačitým a poněkud oldschoolovým vokálem, který strhává skupinu do podprůměru. Velké plus celého kotouče je zvuk, pocházející ze studia Šopa v Lipově, který se vskutku vydařil. Vlastně musím konstatovat, že z této nahrávací manufaktury jsem se ještě nesetkal s žádným zvukovým zmetkem, naproti tomu booklet „Pusťte nás dál“ vykazuje známky uspěchanosti a rozhodně na něm příliš profesionality nenajdete.
Zvukově velmi dobře ošetřené, instrumentálně ne nezajímavé české hardcorové album metalického charakteru, které bohužel zazdívá výkon vokalisty.
4 / 10
Jara Fly Němeček
- zpěv
Hynek Hill Hubalík
- bicí
Mirek Sel Šenfeldr
- kytara
Jiřina Jiřina Gertner
- kytara
Lukášek Kulas Michálek
- basa
1. Tam
2. Deprese Irma
3. Okolo nás
4. Je to jejich věc
5. Pusťte nás dál
6. Sojka dvojka
7. Óhill
8. D.M.O
9. My dva (já a já)
10. Vzpomínky
Pusťte nás dál (2004)
Nekontrolujem sebe, ni tvé já (demo CD) (2002)
Kibernetyk Folck (demo CD) (2000)
Prepare For All (demo MC) (1997)
Everybody's Like Fool (demo MC) (1996)
Tento typ hc/metalu ma nudi a ten spev hodnotenie naozaj taha dolu. Naj. skladba: Deprese Irma
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.